S vodou mají plné ruce práce, přesto ji miluje celá rodina

Chtěli jsme pokračovat v odkazu našeho tatínka

Vítají nás manželé Vrbatovi a hned u brány začínají vyprávět, jak se k hydroelektrárně dostali: „Naše rodina je s tímto místem spojená už sto let. Mlýn začal provozovat můj tatínek už po skončení první světové války,“ vysvětluje Věra Vrbatová. Neubráníme se smutku, když nám popisuje znárodnění v 50. letech a to, jak stát nechal celou elektrárnu zchátrat, až z ní zbyla pouze ruina. „Tatínka poslali komunisté do uranových dolů a když se vrátil s podlomeným zdravím, mnoha dalších let se již nedožil. Právě kvůli jeho památce jsme chtěli elektrárnu získat v restituci zpátky a vrátit ji do původního stavu,“ vzpomíná. V roce 1990 prodali Vrbatovi byt na pardubickém sídlišti, podali výpověď v práci, přestěhovali se do Platěnic, a tak začalo jejich velké dobrodružství.

Zvládli jsme to díky odvaze a tvrdé práci

Když se rozhlédneme po okolí, nechce se ani věřit, že před třiceti lety byla elektrárna doslova ruinou. Vrbatovi zrenovovali nejen elektrárnu, ale i přilehlé stavení, vyčistili vodní tok i náhon. „Nikdy jsme nelitovali. Sice máme pořád plné ruce práce, ale jsme tady spokojení,“ říkají bez zaváhání Vrbatovi. Neskrývají přitom hrdost na svého syna s vnukem, kteří jim s péčí o elektrárnu pomáhají a jednou budou v jejich stopách pokračovat.

Přitékající voda tvoří energii nepřetržitě sto let

Pavel Vrbata nám ukazuje turbínu, která je v provozu už od roku 1921. Protože je profesí strojní inženýr, umí si s obsluhou a údržbou celého zařízení dobře poradit. Právě zde, v srdci vodní elektrárny, převádí generátor mechanickou energii turbíny na energii elektrickou.

Do strojovny přichází pan Vrbata každý den brzy ráno a turbínu kontroluje co tři hodiny až do noci. „Řeka nezná pracovní dobu, takže prakticky neustále musím sledovat stav srážek, hladinu vody a podle toho regulovat výkon nastavením lopatek,“ přibližuje práci na elektrárně.

Voda je živel a nikdy nevíme, co přinese

Úcty a pokory k přírodě mají Vrbatovi na rozdávání. Za léta provozu na elektrárně zažili jak tuhé zimy, kdy zamrzají stavidla, tak nepříjemná sucha, ale i velkou vodu. „Nejhorší chvíle přinesly povodně v roce 1997. Voda zaplavila elektrárnu i veškeré její zařízení,“ popisuje Pavel Vrbata a ukazuje na trhliny v betonové podlaze, které tu spoušť dodnes připomínají. V posledních letech ale dělá Vrbatovým vrásky velké sucho. Když je málo vody, elektrárna snižuje výkon a nezřídka se stává, že celý měsíc stojí úplně.

O vodní tok pečujeme jako o vlastní dítě

Práce na vodní elektrárně obnáší také každodenní péči o tok říčky Loučná, která pramení na Svitavsku. „Čistíme náhon, jez a každý rok vysazujeme nové stromy a keře, které zpevňují břehy“, popisuje Věra Vrbatová. Že se přírodě v okolí elektrárny dobře daří, dokazují kačeny a bažanti, které se s námi občas procházejí po zahradě. „Smutné je, že řeka přináší čím dál více plastového odpadu, skleněných lahví a dalšího nepořádku. Řeku čistíme, co nám síly stačí, ale odpad přitéká pořád,“ posteskne si paní Vrbatová.

Elektřina z přírodních zdrojů má budoucnost

Láska k přírodě, krajině a jejím cyklům se vine celým povídáním jako červená nit. Stojí za odhodláním vyrábět po generace energii, která nezatěžuje životní prostředí. Veškerou elektřinu, kterou Vrbatovi na říčce Loučná vyrobí, nám dodají a my ji můžeme pod značkou Elektřina Nazeleno poskytnout každému, kdo chce svou domácnost nebo firmu připojit k energii z přírodních zdrojů.

‍