Jak je důležité býti kolibříkem
Hoří les. Všechna zvířátka už utekla a zdržují se v bezpečné vzdálenosti u řeky. Jediný kolibřík ještě létá od řeky k lesu, se svým malým zobáčkem plným vody, kterou pak pokaždé chrstne na hořící les. Ostatní si klepou na čelo a říkají: „Co blbneš, vždyť to nemá cenu!“ Kolibřík se na ně ale jenom podívá a řekne: „Dělám, co můžu.”
Evropa a Česko působí z hlediska emisí jako kolibřík mezi obry jako je Čína nebo USA. Když ale přepočteme emise na počet obyvatel, dostáváme se na více než dvojnásobek světového průměru, a dokonce i výše než Čína.
Největšího producenta emisí v České republice představuje energetický sektor. CO2 v tomto případě pochází zejména z uhelných elektráren, které se na celkové produkci elektřiny v Česku podílejí stále více než polovinou.
Vraťme se ale na chvíli k příběhu o kolibříkovi – někteří by mohli namítnout, že naše lesy nehoří. Na druhou stranu ale vysychají, a proto nemají sílu se bránit chorobám a škůdcům. Když má například smrk dostatek vody, s kůrovcem si sám poradí i díky tomu, že jeho vyhlodanou komůrku zalije smolou. Bez vody ale nemá, jak pryskyřici vytvořit, a pro kůrovce se tak stává prostřeným stolem.
Důležité je, že hořící a vyschlé lesy mají stejnou příčinu – je jí klimatická změna. Skleníkové plyny ohřívají atmosféru na celé planetě a na nás v Česku dopadají hlavně tím, že v létě je častěji tropické vedro a v zimě už skoro nemrzne. Obojí vede k tomu, že voda nezůstává v naší krajině a příroda, jak ji známe, nám mizí před očima.
Chceme-li navrátit našim lesům vláhu, krásu a předejít vyprahnutí podobnému středomořské krajině, měli bychom usilovat o udržitelnější energetiku. Ne snad proto, že je to hezké, ale protože je to nezbytné. Patříme do vyspělého světa a můžeme si dovolit živou přírodu a zdravé ovzduší. O tom, že to není obyvatelům ČR jedno, svědčí i rostoucí zájem o elektřinu z obnovitelných zdrojů.
Často se lidé setkávají s pocitem, že jejich činy jsou v kontextu celého světa bezvýznamné. Každý z nás má ale možnost se rozhodnout, zdali budeme přihlížet jako zvěř u řeky nebo se staneme tím pomyslným kolibříkem, který udělá to, co je v jeho vlastních silách.
Příběh o kolibříkovi byl popularizován držitelkou Nobelovy ceny míru Wangari Maathaiovou. Jeho české znění je převzato z Příručky pro kolibříky Tomáše Hajzlera.